Je založena na následujících předpokladech. Ve f.o. znamená termín funkce „být vlastním jménem“ (✍ÚOO, 1999:27). Funkčnost je univerzálně platnou vlastností pojmenování. Každý pojmenovací akt je společensky určen společenskou důležitostí, potřebností, nutností konkrétní objekt pojmenovat, vyčlenit jej ze sféry objektů nepojmenovaných. Pojmenovací proces je akt závislý na podmínkách a možnostech konkrétního jazyka i na mimojazykové, společenské situaci. Volba ↗vlastního jména je dána jednak motivy volby pojmenování, jednak druhem vlastního jména, které je třeba vytvořit, a funkcemi, které má plnit, dále (✍Knappová, 2010) normami platnými v daném systému vlastních jmen a v neposlední řadě sociálním prostředím podmiňujícím výběr vlastního jména a motivujícím jeho volbu (✍Knappová, 1989). Zvolené jméno se pak zpětně začleňuje do společenské komunikace, je „uznáno“ jako vlastní jméno a plní v rámci společenských potřeb ↗onymické funkce, tj. především pojmenovací, individualizační, diferenciační aj. – Pro široce pojatý pojmenovací proces, v Šrámkově pojetí paradigma funkční onomastiky, je typická procesuálnost (pořadí jednotlivých operací), dynamičnost (umožňuje postihnout společensky, jazykově i onymicky genetické vazby, vývoj a proměny systému), dále kompaktnost (pojmenovací akt působí jako nedělitelný celek), koheznost (vypadne-li jedna fáze procesu, vlastní jméno nevznikne) a reprodukovatelnost (pojmenovací procesy se neustále opakují). Viz také ↗onymická funkce.